MOTTO:
"Vždycky je třeba obětovat něco, co chceš, kvůli něčemu co chceš víc."

Barbara Woodová - Sedm démonů

30. března 2006 v 20:09 | Klapeto
Sedm hrozivých, chladně nehybných postav upřeně shlíželo na vetřelce; jejich obličeje byly nakresleny z profilu, pohled každého z nich se upíral na něj.
"Vy hajzlové," vyrazil zadýchaně. Hrdlo měl úplně vyschlé. "Ještě jste nezvítězili. Ne, dokud je ve mně jen jiskřička života. Ještě nejsem... poražen..."
Sedm postav neodpovídalo, neboť to byly jen figury namalované na stěnu:
Amon Skrytý, jehož nahá svalnatá postava byla celá ze zlata.
Velká požíračka Amemait, nestvůra s hrošíma zadníma nohama, s předníma nohama lva a s hlavou krokodýla.
Apop Hadovitý, lidská postava, z níž se místo lidské hlavy zvedala hlava kobry.
Akhekh Okřídlený, antilopa s křídly a hlavou fantastického ptáka.
Spravedlivý, divočák s lidskýma rukama stojící na zadních nohou.
Bohyně, která spoutává mrtvé, jemná žena hezkých tvarů s hlavou štíra.
A konečně Suteh, Usirův vrah, nejobávanější ze všech staroegyptských démonů, příšera nahánějící hrůzu s rudě planoucími vlasy a se žhnoucíma očima...
Muž dostal bezmezný vztek, který v něm zadusil jakoukoliv jinou pohnutku. Zvuk jeho nevole se odrážel od holých stěn. Pustil baterku, pohodil hlavou a zařval: "Neporazíte mě!"
V jeho paměti se bleskově vynořily hrůzné scény, které chtěl vytěsnit ze svého vědomí: jak šest lidí přišlo o život, každý jiným nepopsatelně hrůzným způsobem. Účastníci expedice byli jeden po druhém zabíjeni neviditelnou nadpřirozenou silou, každý z nich jako oběť těch sedmi, kteří střežili hrob. Zůstal jen on. Byl na řadě jako poslední.
Začal vzlykat: "Budu s vámi bojovat... Dokážu to až k rakvím a potom už všechno skončí..."
Místnost se mu začala točit před očima; věděl, že umírá. Samou hrůzou se mu zastavilo krvácení na rameni.
Spadl na záda a hlavou narazil do kamenné podlahy. Tma kolem něj houstla a zase se jasnila. Chvíli byl v mrákotách, pak zase viděl všechno ostře. Zoufale vykřikl: "Vy hajzlové, museli jste za každou cenu zabít i ji?"
Potom si vzpomněl na sarkofágy: vlastní důvod, proč sem vůbec přišel - před třemi týdny. Hermeticky uzavřené rakve faraonů, které obsahovaly odpovědi na všechny hádanky. Měl za sebou tři hrozné, ba osudné týdny, kdy všechno začalo, a každou vteřinou se nevyhnutelně blížil k tomuto neuvěřitelnému okamžiku; k okamžiku, v němž zjistí, kdo je tady pohřben a proč tajemství těchto mrtvých bylo střeženo tak pečlivě, s tak usilovnou snahou...
"Řekněte mi, pane doktore," vmísila se do rozhovoru Alexis, "proč vlastně tak zarputile bojovali s Achnatonovým monoteismem?"
Ve všedním prostředí společenského stanu a za lepšího světla už mu Alexis Halsteadová nepřipadala strašidelná a cizí. Nebyla nic jiného než pozoruhodně krásná žena. A přesto musel Mark připustit, že ani teď se nedala popřít podobnost. Zcela jednoznačně tu byla. Kdyby si stáhla vlasy a namalovala se staroegyptskými líčidly, bylo by možno pokládat Alexis Halsteadovou za reinkarnaci královny Nefertiti.
"Protože se tím stavělo na hlavu existující uspořádání státu a společnosti. Staří Egypťané věřili, že svět se nikdy nesmí změnit. Co bylo včera, musí být i dnes a mělo by platit i zítra."
"Proč byli tolik proti změnám?"
Mark se podíval na Sanforda a všiml si, že z jedné nosní dírky mu začala pomalu vytékat kapka krve. "Protože Egypťané žili v zemi, která sama neprocházela žádnými změnami. Přírodní síly v údolí Nilu jsou rok co rok stejné a dají se předpovědět; podnebí je stálé. Nejsou tu ani přívalové srážky, ani jiné náhlé povětrnostní změny. V náboženství a filozofii Egypťané napodobovali přírodu. Svět se podle nich od svého stvoření nezměnil. Proto i lidé museli zůstat takoví, jací byli. Z tohoto důvodu také nejsou v egyptském panteonu žádná skutečně zlá nebo nepřátelská božstva."
Mark se znovu podíval naproti na Halsteada, který si u nosu diskrétně držel látkový ubrousek. Na místě, kde prosákla krev, se pomalu tvořila purpurově rudá skvrna.
"Porovnejte egyptské bohy s bohy Sumerů, Babyloňanů a Asyřanů v Mezopotámii," pokračoval Mark. "Lidé tam žili v zemi s nevypočitatelnými ročními obdobími, kde je kdykoliv mohly přepadnout záplavy a zemětřesení. Příroda se odrážela i v jejich bozích. Byli zachmuření a tajemní, zlostní a pomstychtiví jako hebrejský Jahve. Naproti tomu Egypťané si představovali vždy jen radostné a dobrotivé bohy, protože byli zvyklí na mírnou stálost země, která nezná výrazná roční období."
Markův pohled znovu zalétl naproti k Halsteadovi. Na jeho horním rtu se ukázala čerstvá krev a vsakovala se mu do stříbřitě šedého kníru.
"Jedinou výjimku tvořil bůh Suteh, který zavraždil svého bratra Usira. Byl to bůh temnoty, ztělesněný rudovlasým démonem. Nepochybně pocházel z nějaké strašlivé příšery. Ještě bylo pár méně významných božstev, která se rovněž podobala ďáblům, ale ta se svou podstatou rovnala spíše obtížným poltergeistům, hlučným strašidlům."
"Vy se na mě ještě pořád zlobíte, že?"
"Proč?"
"Kvůli lsti, kterou jsem vás získala," začala se bláznivě, přepjatě smát. "Muži jsou přece divná stvoření! Nejšťastnější jsou, když se cítí silnější než nějaká žena. Vsadím se o cokoliv, že by vás nerozzlobilo ani zdaleka tolik, kdyby vás o to místo připravil Sanford," zaklonila svůj dlouhý bílý krk. "Muži mě odjakživa nudili. Jsou jako děti, tak nespolehliví a nejistí. Stále se potřebují ujišťovat, aby se cítili silní. Natrvalo je to únavné!" sáhla opět po sklence. "To ženy jsou úplně jiné. Na ně se dá spolehnout. Nejsou bláhové nebo ješitné. A umění milovat rozumějí víc, než budou muži kdykoliv rozumět!"
Mark vzal láhev a dolil si. Přitom si náhodou pohlédli do očí a Marka napadlo, že její pohled je vřelejší a také erotičtější než jindy. V očích jí jiskřilo zvláštní světlo.
"Ještě nikdy jsem nepotkala muže, který by uměl pořádně milovat," pronesla s koketním výrazem. "Ti přece všichni myslí jen na šoustání a na vlastní uspokojení. Ženský dotek je jemný a plný kouzla. Když si to člověk dobře rozváží, může vlastně ženu pořádně uspokojit jen druhá žena. Nepřekvapuje vás, že mám milenky, že?"
Neodpovídal.
"Žádné hraní rolí, žádné nepřirozené chování, abychom zaimponovaly, žádné podkuřování egu. Jen rovnoprávná láska a sdílený požitek." Alexis do sebe nalila zbytek bourbonu a nastavila Markovi skleničku.
Když tu ležel se zavřenýma očima a cítil, jak se k úderu zvedla druhá sekera, znovu před sebou uviděl antický svitek papyru s kněžským rukopisem, který tehdy studoval. Zhluboka se nadechl a z posledních sil vykřikl: "Ó, velké sestry zmrtvýchvstání, jsem váš syn, váš dědic! Vy, něžné matky, volám vás! Líbezná Eseto, která jsi viděla Usirovu bolest a znovu ho probudila k životu, pokorně tě prosím…" Nohou mu projela ochromující bolest, až vykřikl. "Zapřísahám tě, Eseto, velká matko. A tebe, vznešená Nebthet, matko Anuppova a ochránkyně těch, kteří…" Před ním zaplanuly ostré barvy. V těle cítil pekelná muka. "Ochránkyně těch, kteří utíkají před Sutehem… božská sestro, zapřísahám tě, pospěš na pomoc svému poníženému služebníkovi. Věřím v tebe…"
Když mu sekera proťala pravou ruku, bolest se změnila v očistnou sílu. Zatímco Mark opakoval kouzelné formule, bez námahy mu z rozpraskaných rtů plynula staroegyptská slova: "Ii kua xer-ten ter-ten tu ne ari-a ma ennu ari en ten en xu apu amiu ses en enb-sen… Eset, Nebthet…" Pak se mu zatmělo před očima a on se připravoval na smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdena Zdena | E-mail | 22. září 2007 v 4:06 | Reagovat

Nejlepší kniha,co jsem za poslední dobu četla.

2 vrty vrty | 30. září 2007 v 12:27 | Reagovat

pekny, i kdyz ten konec mi pripadal trochu prehnanej, ale jinak moc pekna knizka

3 Roninka Roninka | Web | 1. února 2009 v 12:22 | Reagovat

Právě tuhle knížku čtu a zatim musim říct, že je úžasná. Fakt zajímavý :)

4 Mag Mag | 8. prosince 2009 v 16:38 | Reagovat

Tohle byla jedina kniha kterou jsem od Barbary neprecetla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama